A předpokládám, že kdo to neviděl, čeká teď něco s nějakým úchvatným neuvěřitelně zajímavě zpracovaným příběhem, někajý trhák, kde budete napětím padat ze židle. A musím vám říct, že to je to poslední, čím by mohla Kaleido Star být. Tohle 52-dílné anime (51 dílů + ova) je totiž jedno z těch, které bych klasifikovala jako "anime o ničem". Ne, že by bylo nezajímavé, to rozhodně ne, spíš bych řekla, že se tam toho zas tak moc neděje. Rozhodně patří do žánru shojo, tedy dívčí anime, komedie je to tak trochu taky a na sto procent vám mohu zaručit, že u tohohle se moc nenapřemýšlíte. Když prospíte díl dva, moc vám toho neunikne (jistá osoba mi to vypálila bez prvního dílu; sice jsem byla trochu zmatená, ale nějak jsem to přešla. Když jsem si pak přečetla nějakou tu recenzi - a že jich zrovna moc není nehledě na popularitu tohoto anime - tak jsem zjistila, že první díl jsem vůbec neviděla a byla jsem z toho trochu rozhozená... 8-DDD), nicméně bych to nedělala, něco vám přece jen uniknout může a navíc - připravíte se o 40 minut podařené zábavy. Zřejmě jste už také pochopili, že anime je spíše epizodické, nicméně se i přesto příběh postupně vyvíjí a má svůj začátek i konec.

Na začátku všeho stojí mladá japonská dívka jménem Naegino Sora, která už odmalička sní, že se jednou ukáže na Kaleido Stage a zazáří celému světu jako hvězda z oblohy (mimochodem její jméno znamená obloha...;)). A, jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam, Sořini příbuzní zřejmě měli dostatek peněz, aby ji poslali do New Yorku, takže až do tohoto bodu šlo všechno poměrně hladce. Když už se ale dostala na ono osudné místo, přestala si vědět rady. Neměla tušení, kudy se má vydat, a do toho ji ještě okukoval nějaký úchylný chlápek a další hňup jí rovnou před nosem sebral její kufr a vyrazil s ním pryč. Sora ale nenechala nic náhodě, koneckonců sem nejela jen tak pro nic za nic a tu gymnastiku se taky neučila úplně zbytečně, takže využila všech svých dosavadních zkušeností k tomu, aby lupiče dohonila. S malou pomocí chlapce, který jí velmi rád poskytl své kolečkové brusle (to, že byl o pěkný kus menší než Sora a že jí ty brusle asi sotva mohly být a taky že si je v tom spěchu asi sotva stihla nasadit, tak to už se moc neřeší...) si nakonec vé zavazadlo dobyla zpět. Na policii pak musela všechno složitě vysvětlovat, takže na zkoušku se dostavila opravdu pozdě (samozřejmě, zatímco my skuteční lidé radši přijedeme o týden dříve, abychom se vyrovnali s časovou změnou a abychom všechno stihli, správný anime charakter musí nutně přijet na poslední chvíli) a už nedostala šanci předvést svůj výkon. Velkým šokem pro ni bylo, když zjistila, že onen úchyl z ulice je v Kaleido Stage šéfem. Nicméně právě díky tomu úchylovi se nakonec přece jen dostala na jeviště Kaleido Stage. Jenže tím to zdaleka neskončilo. Samotný personál cirkusu ji po jejím protekčním přijetí zrovna v lásce neměl a do toho se ještě motal jeden mrňavý podezřelý skřet, který se jí snažil tvrdit, že ona je jediná, kdo ho dokáže spatřit, a že on je bájným duchem jeviště...

A mohla bych vlastně mluvit dlouho a dlouho a pořád bych nedomluvila, docela fajn na anime, kde se toho zas tak moc neděje. O propracovanosti se tady taky nedá moc mluvit, již jsem zmínila nedořešenost s bruslemi a vsadím se, že pro někoho tak mladého jako Sora by tu existovala i jistá jazyková a kulturní bariéra, nicméně tyhle věci se zkrátka pomíjejí. Co zde ale propracované je, to jsou charaktery. V máločem vidím tak dobře zpracovaný hlavní charakter. I když se Sora může zpočátku zdát jen velmi obyčejnou "klasickou" anime hrdinkou, není tomu tak. Rozhodně má mnohem víc vlastních chyb než většina hlavních hrdinů a také si je mnohem méně uvědomuje, což má za následek, že si mnohem častěji nabije čumák. Jak přirozené a lidské. Stává se i, že o jednu a tu samou věc zakopne víckrát, zkrátka se musí poučit a zapamatovat si svoje chyby, než konečně začne zvládat. Ani její přítelkyně Mia a Anna na tom nejsou o moc líp a už vůbec ne hvězda Kaleido Stage, Leila Hamilton. Ta sice svoje chyby mistrně skrývá, ale o to jsou větší a tíživější. Tuhle část musím KS opravdu vychválit, neuvěřitelně se povedla.
Další velmi povedenou věcí je grafika, a to jak kresba, tak animace. Prostředí sice nevěnovali autoři takovou pozornost, zato postavy samotné jsou vykreslené do nejmenšího detailu, od úžasných a ne příliš velkých očí přes celé příjemně vypadající a ne příliš vyumělkované obličeje po siluetu jejich těla. Lidské tělo je tady středem vší pozornosti, koneckonců to je sportovně založené anime (ale v žádném případě ho nesrovnávejte s Prince of Tennis!!! Ty dvě jsou si nepodobné snad v každém aspektu, na který si vzpomenete, nehledě na to, že jedno je shojo a druhé shonen) a každičký detail či sebemenší pohyb svalů zde hraje roli. Když Soru obléknou do něčeho pěkného a ladně tvarovaného, vypadá jako princezna z pohádky, nicméně když se normálně podíváte na její nohy, všimnete si, že ve srovnání s ostatními bishojo s dlouhýma nohama jako špejličky a téměř žádným pasem je Sora téměř tlouštík - ovšem místo špeků má svaly. ;))
Zbývá nám ještě hudba, u té se ale příliš nepozastavím. Nedá se říct, že by mě opening či ending nějak zaujaly, opening je jakýsi pop nazpívaný velmi amatérským způsobem, ending taky pop, ale zní už o něco lépe. Po většinu času mě nijak zvlášť nebral ani doprovod, byly ovšem chvíle, kdy mě velmi příjemně překvapil, a ty chvíle stály za to. Co se týče těch dalších openingů a endingů, ty jsem ještě neměla tu čest slyšet.

Co k tomu říct víc? Kaleido Star je anime vcelku nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným. Není to ani pubertální školní komedie, není to klasické sportovní anime, nehodnotila bych to jako vyloženě akční, i když akce je tam dost, až na drobný výskyt ducha jeviště to vlastně není ani fantasy, spíš by se to dalo popsat jako mystery, i když taky ne tak úplně. Je to vlastně velmi příjemné sledování toho, jak se člověk může vypořádat s všedními i nevšedními problémy. Na první pohled na něm není nic moc zajímavého, nicméně jsem na něm prostě doslova zkejsla a cosi mě nutí si po zkouknutém díle pustit další. Ráda sleduji Soru a její přítelkyně, jak se prodírají křovím života a jak se jim před očima otvírají nová údolí a nové cesty. Vždycky, když vidím Soru cvičit, říkám si, ať neudělá chybu. Je to o to napínavější, že na první pokus tu chybu prostě udělá, stejně, jako by ji udělal každý, a leckdy ji udělá i na ten druhý. Nicméně pokračuje tak dlouho, dokud se jí to prostě nepovede. Občas k tomu sice potřebuje nějaké to přátelské pošťouchnutí, ale kdo by také nepotřeboval, když to někdy vypadá, jako kdyby se proti vám zkrátka postavil celý svět?

Zdroj: http://chill.czsoul-society.net/